Písmo:
A-
|
A+
Diskusia
(1)
Jak zbabělci k vychladlé peci
tak myšlenky k tělu mdlému
se tisknou a stydnou.
Za okny burácí zem, - v pokoji zpívají věci,
a přece, ty chorobo, - tak maličká proti všemu,
mi zacloňuješ svět.
Oproštěn od sebe chtěl bych se prokousat
jak hvězda temnotou k těm lidem, jež mám rád,
a v děje statečné, ve zdravý světa let
se celý položit a sebe zapomnět, -
a zatím, nemocný, ať hledím kamkoli,
jen vlastní bída má mi oči rozbolí:
ve hrobě obkladů spí prsa nezdravá,
teploměr jako had krev z paží vysává,
v ohnisku života, kde slunce plát mi mělo,
teď hasne zmořené a trudné moje tělo.
Ó tího choroby, - je nejtěžší z tvých ran,
že člověk bolestmi je k sobě připoután
a v potácivých dnech, jež jdou neznámo kam,
je sebou obklopen a v sobě strašně sám.
